Na podzim jakoby se čas zastavil, je neměnný, absolutní.
    
     Havranovy otylé pařáty pohlcovány hnědou mazlavou hmotou počínající se pod tíhou zlověstných mračen topit v bídě válící se líně na hladině zapomenuté ornice. Mohutný krkavec, posel utrpení, černý jako bezedné temnoty, uprostřed rozbláceného pole jako temná entita krčící se v ponuré pustině, s ledovým klidem z povzdálí pozorující všudypřítomnou kolektivní depresi plížící se zmáčenými ulicemi hledajíc lačně další oběť drtivé melancholie. Ošacení sesychajících dřevin dopadající na zpustošenou zem a zakrývající poslední zbytky naděje splachované kovovým deštěm z povrchu a pomalu, ale jistě unikající z nejedné deprivované duše, jako vlahý slabý dech zmírajícího…

Dosud se k článku nikdo neodvážil napsat komentář a nebo je článěk nudný.