Kreace

Právo nemá jména, přestože.
Láska nezná věna, pakliže.
Porozumění jen hledá, protože.
Klid nohsleda, jestliže.

Otevři okna nové doby,
věku cílů, vředů coby
napuštěnosti otázkami
- prázdnými poukázkami.

Jmenuji se Osud
a budím stud,
tvořím sklíčenost,
sama zpíčenost.

Kolik, kdy, proč a kde?
Tolik, tehdy, proto a zde!
Neustálé honění pro nic, za nic.
Končíš pak - moudrosti panic.

Lomoz koleček a trojúhelníků.
Soubor všech možných směrů a cílů.
Otevřená rána pálí do rána.
Hledá svého pána, hloupá panna.

Ničení v tvoření je třeba vzývat,
a pak už jen znuděný celé dny zívat,
když práce je hotova, život je sen.
Po dni se hrne noc, po noci den.

    Na podzim jakoby se čas zastavil, je neměnný, absolutní.
    
     Havranovy otylé pařáty pohlcovány hnědou mazlavou hmotou počínající se pod tíhou zlověstných mračen topit v bídě válící se líně na hladině zapomenuté ornice. Mohutný krkavec, posel utrpení, černý jako bezedné temnoty, uprostřed rozbláceného pole jako temná entita krčící se v ponuré pustině, s ledovým klidem z povzdálí pozorující všudypřítomnou kolektivní depresi plížící se zmáčenými ulicemi hledajíc lačně další oběť drtivé melancholie. Ošacení sesychajících dřevin dopadající na zpustošenou zem a zakrývající poslední zbytky naděje splachované kovovým deštěm z povrchu a pomalu, ale jistě unikající z nejedné deprivované duše, jako vlahý slabý dech zmírajícího…

Ryju rád a rád porost rozsívám,
korálové rukavice k té práci nosívám.
Ale ne každou louku dovolí mi rýt,
a když nemůžu rýt, umím jenom hnít.
Nasládlými vůněmi pak louka mě láká,
zatímco já buďto ryju a nebo hniju.

Mezi nabubřelými pařezi, kde mám se k dílu,
se mi však poskromnu neb krutě smráká.
Tou loukou dál plouží se ospalé barvy,
já na krok nevidím, trápí mě zryté nohy,
pravda, rozryl jsem vše, i ty stohy,
jež po louce plují, teploučké brlohy.

Už svrbí mě má rypadla, sic rýpu rád,
promýšlím svrhnout svou obtíž, svůj chudý díl,
co kroutí mě starým, sic cítím se mlád,
co krmí můj strach, jak než jsem se narodil.
Už držím rypadla pařáty zaneřáděnými--
snad bude líp....   

Zuřivá hledí Strašlivého obra,
jež bez přestání slídí mi v patách,
čekají, hlídají,
až udělám tu chybu, aby mohli opustit stíny
a proklít má záda otrávenou dýkou.
Odříznout hlavu.
Vydloubnout oči
a ty sníst.
Půda se třese očekáváním,
klestím zdobí chodníky,
po nichž se musím trmácet.
Kouty prázdnot dávajících dohromady
jedno velké prázdno,
prázdno plné čokoládových figurek,
okolí bez naděje, listoví artisti
skotačí na vlnách větru beznaděje.
A ten smrad...

Vím, že záříš.
Jak perníkuchtivého Jeníčka nutíš mě
lézt do těch nejvyšších korun stromů,
abych spatřil Tvůj vzdálený,
rozmazaný obraz.
Vím, že záříš
a že Tvá záře je všeobjímající,
že chůze Tvými zahradami je měkká,
příjemná a jistá.
Tvá tráva je zelená a Tvé květy barevné.
Vánek jako okořeněný skořicí
jemně šimrá nosem,
rozhání zašedlá oblaka mlhy, odkrývá horizont
pestrý barvami i představami.
Záříš,
krásou svou vlastní, nepřirovnatelnou,
energií slabě světélkující ve vesmíru,
Ty přímo sáláš.

Vydávám se na pouť, za Tebou,
do země zaslíbené.

Až čas se ohne a Strašlivý obr odvrátí svůj pohled,
až pukne samotnou závistí,
to já najdu si cestu ke štěstí.
K Tobě.

Tvráš na tom? Opravdu si myslíš,
že Slunce je středem vesmíru?
Nebojíš se tvrdit, že Praha
je hlavním městem?

Není.

Všechno hlavní, všechny středy,
čtvrtky,
pátky,
jsi Ty.

Otrava jedovatým plynem Tě může
uvést v svět halucinací, představ,
iluzí.

Co potom hloupost? Ta Tě dovede tak akorát
do prdele.

Jsem jenom člověk. Omluvy všem, kdo jich zaslouží.
Odpuštění nikomu.

Protože odpustit znamená zapomenout
a nebo harmonii.

A to nejsou lidské přednosti. Člověk umí jen žrát,
chtít, mít, prožívat, myslet...ale co to je?

Odpad žití.

Je mi k zblití.  

Toliko hnisu prý v sobě mám,
míza tekoucí z nejmladších ran
opéká vědomí z nejslabších stran.

Říká se, že prohřešek volá trest,
ale já jsem trestán bez špatnosti hvězd,
asi i na mě byl moc tenhle test.

Rána zlověstná poletuje ovzduším ducha,
kudy však prolétá, nemám ni tucha
nenacházím, kde skrývá se vodítek trocha.

Ač může se zdát, nevládnu kůží hrocha.

Mohu od rána do konce světa prosit
ale stejně musím své viny nosit
za nevykonané skutky. Smutkem se dusit.

Opěradla byla odtržena při velké havárii
velkého autobusu společenských tyranií
a já bojuji s bezkonečnou apatií.

Proč velikost a moc je štítem slepoty?
Cítím jak zanikáš, mizíš, utíkáš, ale...jsi to Ty?
Nebo jen ješitnost dělá mi drahoty?

Nemám pancéřované tílko. Ani kalhoty.

Právo a spravedlnost je výmyslem slabochů,
zásluhy staly se dílem z nud vrtochů,
štěstí se nepohne ze svých tajných pelechů.

A takovým důkazem je ubohý rým,
nad hořící osadou řídnoucí dým,
o kterém dennodenně sním.

Nepláču, neuhýbám. Jen žalostně vím.

Prý pelyňěk je lékem nechutenství,
nevytáhne však mrtvého z pelestí,
je mi ctí

vám oznámit, jsem bezradný.
 

Cítím se jako lev od cirkusu,
zavřený v kleci, co nikdy nevystupoval
a už nikdy nevystoupí.

Cítím se jako smrk uprostřed dubiny
mladých falešných javorů.

Cítím se jako plamen svíce,
který byl o svoji svíci připraven.

Cítím šusťení vlaštovčích křídel kolem svých uší,
překrásný hlas důvěry, lásky, porozumění,
ale léto už odeznělo a moje krásné
oblíbené vlaštovky
odlétají.

Cítím sílu obranných zdí,
jež zbourány byly
před miliardami let.

Jsem vláha voskových figurín,
plejáda holocaustů, holocaust plejád.

Krmím mrtvá zvířata
a ta zdravá
umírají hladem pod krmelci, jež zanedbávám.

Cítím tyranii svých pocitů
ze strany nejtemnější
nejneviditelnější, nejnenápadnější.

Cítím, že nikdy nepocítím znovu,
co už jednou jsem cítil.
Ale navždy budu podléhat tomu,
kdo nejsladší ovoce sklidil.