Viklef - dílo

..."Pak jsem přišel na to, Soňo, že kdybych měl čekat, až všichni zmoudří, tak bych se asi nedočkal... A ještě později jsem přišel na to, že to nebude nikdy, že se lidé nikdy nezmění a že je nikdo nepředělá, že je škoda se namáhat! To je jejich zákon... A já už teď taky vím, že kdo má pevný a silný rozum a pevnou a silnou vůli, může lidi ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všech má podle nich největší pravdu.
A zároveň jsem se dovtípil, Soňo," pokračoval zaníceně, "že moc připadá jen tomu, kdo se odváží vztáhnout ruku a vzít si ji. Rozhoduje tu jediné: odvážit se! A tak jsem přišel na myšlenku, na kterou ještě nikdo nikdy nepřišel. Náhle mi bylo nad slunce jasné, že není možné, aby dodnes pořád nikdo neměl dost toho, chodit kolem těch nechutností jako kolem horké kaše a neodvážil se kopnout do toho všeho, až by to letělo k čertu. A já... já se chtěl odvážit a zavraždil jsem... jen a jen se odvážit, to je celé!"

...
Ó, lidé, nejste podobní
pramatce Evě v jejím snění?
Co Vám dáno, to nehcete,
leč neustále tíhnete
k zmiji a tajemnému kmeni:
jíst z plodu zakázaného...
Ráj rájem není bez něho.
...


...
Vždyť zvyk nám shůry seslán byl,
aby nám štěstí nahradil.
...

    Lidé často, a velice rádi, hovoří o pravdě, o tom, co je správné, co je normální a tak dále. Většinou se však vůbec nezamýšlí nad hlubší podstatou těchto slov, přesto se jimi bezuzdně ohánějí. Jedná se zpravidla o skutečnosti, které jsou pro daného člověka pravdivé, možné, správné, běžné, a to v protikladu ke všemu podle něj zvrácenému, nepřijatelnému či směšnému. Ano tedy, každý má představu o pravdě, o normě, o realitě, ale většinou o své pravdě a normě - jsou to totiž pojmy dost subjektivní a relativní a tudíž se o nich lze jen velice těžko bavit v definitivním znění. Představy toho, kdo normu určil (opomíjím nyní jakým právem, kdo a za jakým účelem), se budou vždy více či méně lišit od představ toho, kdo se jimi musí řídit.
     Nedávno jsem se i já opět musil zamyslit, co je tu vlastně pravda, co je normální. K tomuto ne jednoduchému tématu mě dovedlo seznámení s vědeckou prací Alaina Aspecta a jeho týmu. Ti před více než pětadvaceti léty učinili významný objev, který samozřejmě zůstal bez povšimnutí povrchní široké veřejnosti.
     Tito vědci při pokusech zjistili, že dvě subatomární částice, například elektrony, mají totožné vlastnosti, a hlavně se stejně chovají, a to bez ohledu na jejich oddělenost a oddělující vzdálenost – přestože by spolu teoreticky neměly mít nic společného, nějak na sebe působí.
     David Bohm se domnívá, že si ony částice nevysílají jakési signály, nekomunikují spolu, nýbrž že jejich oddělenost a vzdálenost je pouze iluzí a že jsou součástmi jakéhosi celku, hologramu (celku, jehož části obsahují znovu celý celek). To je základ teorie, že vše je vším.Pro lepší pochopení velice zjednodušující příklad: Je akvárium a v něm ryba. Akvárium je snímáno několika kamerami. Každou kamerou z jiné strany. Obraz z těchto kamer je promítán jinde na obrazovky vedle sebe. Před obrazovkami sedí člověk, který netuší, kolik je snímáno akvárií. Ryba na jedné obrazovce udělá pohyb a s ní i ty ostatní na ostatních obrazovkách. Pohyb odpovídající, jen trochu jiný. Je jen otázkou času, kdy člověku dojde, že ryby spolu nekomunikují, ale že je snímána jedna a ta samá rybka. Stejné je to dle této teorie i s realitou zde. Všechny věci jsou jedním a tím samým, jen nám se zatím zdají oddělené. Jinými slovy zde existuje nějaký veliký celek, realita, jehož součástmi je vše okolo nás, i my samí.
     Karl Pribram stejnou teorii, ačkoli nezávisle na této, také rozvinul, ale v souvislosti s fungováním mozku. Domnívá se, že lidský mozek je sám malým hologramem, jehož části obsahují celek. Vysvětluje tím princip ukládání dat do paměti a jejich následné vybavování, ale také obrovské množství dat, které je schopen mozek uchovávat. Úplně stejně, jako laserový hologram, kde jediný obrázek je schopen obsahovat až deset miliard bitů informací. Princip hologramu by vysvětloval to, jak si mozek dokáže zcela okamžitě vybavit asociaci na myšlenku bez dlouhého listování v registrech, a dále okamžité vytváření konkrétního uceleného obrazu a představ z obrovského přívalu chaotických informací přijímaných smysly. Synthesou těchto dvou teorií vzniká teorie holografického paradigmatu.
     Tím, že by byly naše mozky propojeny se vším ostatním, by se dalo objasnit mnoho dosud neobjasněných záhad. Telepatie, jasnovidectví, možná i posmrtný život, předpovídání budoucnosti a zážitky při klinické smrti by se najednou daly vysvětlit jednoduše a logicky. Lidé těchto schopností a vlastností by byli jen schopni vidět vyšší realitu, brát si z ní informace a umět je využít.
     Za všech těchto okolností by již nemuselo platit, že mozek vytváří vědomí, ale spíše naopak, že jedno velké vědomí vytváří zdání našich mozků, tedy i všeho, co okolo sebe vnímáme. To by znamenalo, že by se naše zdánlivá realita dala od základů měnit. Ohýbání lžic, magie, různé vykouzlení a následné zmizení věcí by byly zcela pochopitelné jevy, biblické a mytické zázraky by byly vcelku racionálně objasněny, stejně jako například těžko uvěřitelné zážitky Carlose Castanedy při výuce Dona Juana, které podrobně a poutavě líčí ve svých knihách. Bylo by možné měnit i naše zdraví - vysvětlilo by se tak mnoho zázračných uzdravení i mnoho uměle vsugerovaných nemocí.
     Profesor Stanislav Grof jako psychoterapeut zaznamenal pozoruhodné případy, které by také byly rázem objasněny. Negramotní lidé dokázali jakýmsi způsobem do nejmenších detailů popsat pohřební praktiky z dob Zarathustry, scény z Hinduistické mytologie a další. Zde může vyvstat poněkud děsivá otázka: co když mnoho z těch lidí, kteří jsou dnes pacienty psychiatrických léčeben proto, že se za něco vydávají nebo něco tvrdí, jsou pouze jako jedni z mála schopni vidět opravdovou realitu? Byli by vlastně vězněni za to, že mají pravdu, za to, že nemají omezené vnímání jako my ostatní. Tak kdo je tu normální - my, z našeho pohledu zdraví lidé, nebo ti z našeho pohledu choří?
     Můžeme se ptát dále. Nedá se naše omezené vnímání něčím ovlivnit? Je známo, že náš mozek je v běžném provozu využíván asi na 7 %, což je samozřejmě dost ubohé procento. Co dělá zbylých 93 %? Možná odpočívá, protože je zatím nedokážeme využít. Některé drogy však dokáží procento využití zvýšit. Ano, některé, perspektivní*, drogy by mohly být tím pomocníkem, který by nám mohl pomoci nahlédnout za těžkou oponu věčného klamu. Tyto drogy nám zvyšují činnost mozku, zbystřují smysly (tvary, zvuky, barvičky), rozbíjí naše ego, zjevují skryté aspekty naší mysli, rozšiřují naše vědomí (k rozšíření vědomí může dojít i prostřednictvím spontánního mystického stavu nebo díky holotropnímu dýchání). Na to mohou být dva základní pohledy. Buď se jedná o pouhou deformaci funkcí mozku. Anebo drogy ne mění, ale zčásti odblokují naše omezené vnímání a na malou chvíli nám umožní uvidět skutečný svět takový, jaký opravdu je. To by byl podobný případ jako u lidí v psychiatrických léčebnách - tyto drogy by byly postaveny mimo zákon za to, že nám, nedokonalým lidem, ukazují pravdu.
     Když již zmiňovaný doktor Grof v šedesátých letech vedl výzkum LSD, měl pacientku, která se během intoxikace ztotožnila s plazem. Popisovala pocity, jakoby skutečně byla plazem, a dokonce přesně popsala části samčí anatomie, což potvrdila následná konzultace se zoologem. To vše přesto, že žena dříve o plazech nic nevěděla. Jak se jí dostalo takových informací? Kdyby náhodou, nemohlo by obdobných případů být zaznamenáno na desítky, možná stovky.
     *za perspektivní drogy považuji pouze psychedelické látky, tzn. LSD, psilocybin, DMT, mezkalin a LSA
    
     K vysvětlení a rozřešení snad jednou dojde, ale nejspíše ne v této éře fyziky. Soudobá věda stále vystupuje, jako kdyby už jí k vševědění zbývala poslední otázečka - Britové dokonce chtěli svou Královskou vědeckou společnost zrušit již v 19. století, protože už prý nebylo co vynalézat. Aby se dala fyzika brát jako věda popravdě popisující všechny jevy, je nezbytné uznat holografické paradigma, které se nesnaží za každou cenu popírat vše na první pohled nevysvětlitelné, jak to s oblibou dělají předsudkářští a konzervativní vědci i filosofové. To však uznáno není a lidé zabývající se jím jsou považováni za blázny.
     Dříve měli lidé jistotu v Bohu, dnešní člověk si však nemůže být jist ničím, nemůže si být jist, zda ho neklamou smysly, zda ho neklamou všichni okolo. Ani matematika si není jista, zda vychází ze správných základů. K obyčejné fyzice, matematice, etice se dnes přidaly metafyzika či metaetika, které zkoumají své pod-vědy, zda vycházejí ze základů správných. Člověk tedy zjišťuje, že neví nic, a často si jen, chudák, myslí, že má nějakou jistotu a že o něčem rozhoduje.
     Některé tradice občas nejsou k zahození, ale jak jest psáno v Satanské bibli:
     „S měnícím se životním prostředím nezůstává žádný lidský ideál jistý! Hlavním úkolem nové doby je servat rezavé zámky a řetězy mrtvého zvyku, jež brání zdravému vývoji. Teorie a myšlenky, které mohly pro naše předky znamenat život, naději a svobodu, mohou dnes pro nás představovat zkázu, otroctví a hanbu!
     Prokáže-li se u kterékoliv údajné pravdy, že není ničím, než pouhou báchorkou, nechť je bez dlouhých cirátů uvržena v nejzazší temnotu, mezi mrtvé bohy, mrtvé říše, mrtvé filosofie a další zbytečnou veteš a haraburdí!“

    Vize mé budoucí rodiny jsou samozřejmě obvyklé, tak, jak si je vysní většina ostatních (rozumí se, skvělé děti, skvělá žena, dům, peníze, zkrátka idylka). Jde o to, kdo se u toho udrží a komu to vyjde.
     Jen můj názor na výchovu mých dětí může pro někoho být trochu šokující.     
     Nejdříve je důležité vybrat mu správnou matku, takovou, která by se mi co nejvíce podobala, v názorech a vlastnostech, se kterou bych si maximálně rozuměl, aby nám její vliv naše dítě nekazil.
     Dítě je pro mne tabula rasa, dítě je jako modelína, to znamená, že si z něj mohu udělat, co budu chtít, při čemž bude záležet jen a pouze na mě, jak dobré to bude (jak moc se to bude podobat mému ideálu). Proto je pro mne dítě jeden z nejlepších nástrojů, zbraní proti systému a zvrhlé společnosti, zbraní, kterou si mohu, pokud budu úspěšný, jakkoli naprogramovat. Před jeho narozením je třeba nastudovat maximum materiálů o tom, jak dítě správně zmanipulovat, učit, jak pro něj ze sebe sama udělat boha tak, aby to, co řeknu, byla ta nejvyšší pravda. Mnozí zde namítnou, že ono dítě nebude individualita, že si nebude vytvářet vlastní názory a tak podobně. Je tomu tak, protože je pro mne nežádoucí, aby si dítě vytvářelo své jiné názory, když tu jsou už jedny názory dokonalé, a, nebudu si nic nalhávat, jsou to ty moje.
     Pro maximalisaci svého vlivu na dítě je samozřejmostí zůstat s ním na mateřské dovolené. Již od narození je velice moudré vést dítko především k hudbě a filosofii, vše mu podrobně a klidně vysvětlovat. Naprostou samozřejmostí je milovat ho a dávat mu to najevo, bez toho to snad asi ani nelze. Je nutné k celé výchově přistupovat velice opatrně a chytře, tak aby mi dítě bezmezně věřilo a aby se vše podařilo.
     Chtěl bych, aby mě dítě bylo celé po mě a aby to, co já přece jen nedokážu, ono dokázalo - vychytám na něm své vlastní chyby. Přál bych si, aby se umělo perfektně ovládat za každé situace, bylo skvělým hudebníkem, aby si neustále kladlo otázky a hledalo na ně odpovědi.
     A pokud se něco z toho nepovede, bude to jen má chyba - já málo studoval, já na to šel špatně, já promarnil jednu z nejkrásnějších šancí v mém životě. Já budu jediný, na koho se budu moci zlobit. A to je také jedna z věcí, co si většina lidí nepřipouští. Zlobí se na děti, za to jaké jsou, jak zlobí, kradou, jsou hloupé, ale nemůžou za to děcka, ale mám za to, že jen jejich rodiče.
     Jistě to celé vyznívá trochu revolucionářsky, ale chtěl jsem úmyslně dodat trochu dramatičnosti, aby bylo jasné, že děti jsou jedna z nejkrásnějších věcí, kterou můžeme stvořit, a rodina prioritním místem výchovy, která se stává směrodatnou pro celý život.  

    Na podzim jakoby se čas zastavil, je neměnný, absolutní.
    
     Havranovy otylé pařáty pohlcovány hnědou mazlavou hmotou počínající se pod tíhou zlověstných mračen topit v bídě válící se líně na hladině zapomenuté ornice. Mohutný krkavec, posel utrpení, černý jako bezedné temnoty, uprostřed rozbláceného pole jako temná entita krčící se v ponuré pustině, s ledovým klidem z povzdálí pozorující všudypřítomnou kolektivní depresi plížící se zmáčenými ulicemi hledajíc lačně další oběť drtivé melancholie. Ošacení sesychajících dřevin dopadající na zpustošenou zem a zakrývající poslední zbytky naděje splachované kovovým deštěm z povrchu a pomalu, ale jistě unikající z nejedné deprivované duše, jako vlahý slabý dech zmírajícího…