Introspekce

    Lidé často, a velice rádi, hovoří o pravdě, o tom, co je správné, co je normální a tak dále. Většinou se však vůbec nezamýšlí nad hlubší podstatou těchto slov, přesto se jimi bezuzdně ohánějí. Jedná se zpravidla o skutečnosti, které jsou pro daného člověka pravdivé, možné, správné, běžné, a to v protikladu ke všemu podle něj zvrácenému, nepřijatelnému či směšnému. Ano tedy, každý má představu o pravdě, o normě, o realitě, ale většinou o své pravdě a normě - jsou to totiž pojmy dost subjektivní a relativní a tudíž se o nich lze jen velice těžko bavit v definitivním znění. Představy toho, kdo normu určil (opomíjím nyní jakým právem, kdo a za jakým účelem), se budou vždy více či méně lišit od představ toho, kdo se jimi musí řídit.
     Nedávno jsem se i já opět musil zamyslit, co je tu vlastně pravda, co je normální. K tomuto ne jednoduchému tématu mě dovedlo seznámení s vědeckou prací Alaina Aspecta a jeho týmu. Ti před více než pětadvaceti léty učinili významný objev, který samozřejmě zůstal bez povšimnutí povrchní široké veřejnosti.
     Tito vědci při pokusech zjistili, že dvě subatomární částice, například elektrony, mají totožné vlastnosti, a hlavně se stejně chovají, a to bez ohledu na jejich oddělenost a oddělující vzdálenost – přestože by spolu teoreticky neměly mít nic společného, nějak na sebe působí.
     David Bohm se domnívá, že si ony částice nevysílají jakési signály, nekomunikují spolu, nýbrž že jejich oddělenost a vzdálenost je pouze iluzí a že jsou součástmi jakéhosi celku, hologramu (celku, jehož části obsahují znovu celý celek). To je základ teorie, že vše je vším.Pro lepší pochopení velice zjednodušující příklad: Je akvárium a v něm ryba. Akvárium je snímáno několika kamerami. Každou kamerou z jiné strany. Obraz z těchto kamer je promítán jinde na obrazovky vedle sebe. Před obrazovkami sedí člověk, který netuší, kolik je snímáno akvárií. Ryba na jedné obrazovce udělá pohyb a s ní i ty ostatní na ostatních obrazovkách. Pohyb odpovídající, jen trochu jiný. Je jen otázkou času, kdy člověku dojde, že ryby spolu nekomunikují, ale že je snímána jedna a ta samá rybka. Stejné je to dle této teorie i s realitou zde. Všechny věci jsou jedním a tím samým, jen nám se zatím zdají oddělené. Jinými slovy zde existuje nějaký veliký celek, realita, jehož součástmi je vše okolo nás, i my samí.
     Karl Pribram stejnou teorii, ačkoli nezávisle na této, také rozvinul, ale v souvislosti s fungováním mozku. Domnívá se, že lidský mozek je sám malým hologramem, jehož části obsahují celek. Vysvětluje tím princip ukládání dat do paměti a jejich následné vybavování, ale také obrovské množství dat, které je schopen mozek uchovávat. Úplně stejně, jako laserový hologram, kde jediný obrázek je schopen obsahovat až deset miliard bitů informací. Princip hologramu by vysvětloval to, jak si mozek dokáže zcela okamžitě vybavit asociaci na myšlenku bez dlouhého listování v registrech, a dále okamžité vytváření konkrétního uceleného obrazu a představ z obrovského přívalu chaotických informací přijímaných smysly. Synthesou těchto dvou teorií vzniká teorie holografického paradigmatu.
     Tím, že by byly naše mozky propojeny se vším ostatním, by se dalo objasnit mnoho dosud neobjasněných záhad. Telepatie, jasnovidectví, možná i posmrtný život, předpovídání budoucnosti a zážitky při klinické smrti by se najednou daly vysvětlit jednoduše a logicky. Lidé těchto schopností a vlastností by byli jen schopni vidět vyšší realitu, brát si z ní informace a umět je využít.
     Za všech těchto okolností by již nemuselo platit, že mozek vytváří vědomí, ale spíše naopak, že jedno velké vědomí vytváří zdání našich mozků, tedy i všeho, co okolo sebe vnímáme. To by znamenalo, že by se naše zdánlivá realita dala od základů měnit. Ohýbání lžic, magie, různé vykouzlení a následné zmizení věcí by byly zcela pochopitelné jevy, biblické a mytické zázraky by byly vcelku racionálně objasněny, stejně jako například těžko uvěřitelné zážitky Carlose Castanedy při výuce Dona Juana, které podrobně a poutavě líčí ve svých knihách. Bylo by možné měnit i naše zdraví - vysvětlilo by se tak mnoho zázračných uzdravení i mnoho uměle vsugerovaných nemocí.
     Profesor Stanislav Grof jako psychoterapeut zaznamenal pozoruhodné případy, které by také byly rázem objasněny. Negramotní lidé dokázali jakýmsi způsobem do nejmenších detailů popsat pohřební praktiky z dob Zarathustry, scény z Hinduistické mytologie a další. Zde může vyvstat poněkud děsivá otázka: co když mnoho z těch lidí, kteří jsou dnes pacienty psychiatrických léčeben proto, že se za něco vydávají nebo něco tvrdí, jsou pouze jako jedni z mála schopni vidět opravdovou realitu? Byli by vlastně vězněni za to, že mají pravdu, za to, že nemají omezené vnímání jako my ostatní. Tak kdo je tu normální - my, z našeho pohledu zdraví lidé, nebo ti z našeho pohledu choří?
     Můžeme se ptát dále. Nedá se naše omezené vnímání něčím ovlivnit? Je známo, že náš mozek je v běžném provozu využíván asi na 7 %, což je samozřejmě dost ubohé procento. Co dělá zbylých 93 %? Možná odpočívá, protože je zatím nedokážeme využít. Některé drogy však dokáží procento využití zvýšit. Ano, některé, perspektivní*, drogy by mohly být tím pomocníkem, který by nám mohl pomoci nahlédnout za těžkou oponu věčného klamu. Tyto drogy nám zvyšují činnost mozku, zbystřují smysly (tvary, zvuky, barvičky), rozbíjí naše ego, zjevují skryté aspekty naší mysli, rozšiřují naše vědomí (k rozšíření vědomí může dojít i prostřednictvím spontánního mystického stavu nebo díky holotropnímu dýchání). Na to mohou být dva základní pohledy. Buď se jedná o pouhou deformaci funkcí mozku. Anebo drogy ne mění, ale zčásti odblokují naše omezené vnímání a na malou chvíli nám umožní uvidět skutečný svět takový, jaký opravdu je. To by byl podobný případ jako u lidí v psychiatrických léčebnách - tyto drogy by byly postaveny mimo zákon za to, že nám, nedokonalým lidem, ukazují pravdu.
     Když již zmiňovaný doktor Grof v šedesátých letech vedl výzkum LSD, měl pacientku, která se během intoxikace ztotožnila s plazem. Popisovala pocity, jakoby skutečně byla plazem, a dokonce přesně popsala části samčí anatomie, což potvrdila následná konzultace se zoologem. To vše přesto, že žena dříve o plazech nic nevěděla. Jak se jí dostalo takových informací? Kdyby náhodou, nemohlo by obdobných případů být zaznamenáno na desítky, možná stovky.
     *za perspektivní drogy považuji pouze psychedelické látky, tzn. LSD, psilocybin, DMT, mezkalin a LSA
    
     K vysvětlení a rozřešení snad jednou dojde, ale nejspíše ne v této éře fyziky. Soudobá věda stále vystupuje, jako kdyby už jí k vševědění zbývala poslední otázečka - Britové dokonce chtěli svou Královskou vědeckou společnost zrušit již v 19. století, protože už prý nebylo co vynalézat. Aby se dala fyzika brát jako věda popravdě popisující všechny jevy, je nezbytné uznat holografické paradigma, které se nesnaží za každou cenu popírat vše na první pohled nevysvětlitelné, jak to s oblibou dělají předsudkářští a konzervativní vědci i filosofové. To však uznáno není a lidé zabývající se jím jsou považováni za blázny.
     Dříve měli lidé jistotu v Bohu, dnešní člověk si však nemůže být jist ničím, nemůže si být jist, zda ho neklamou smysly, zda ho neklamou všichni okolo. Ani matematika si není jista, zda vychází ze správných základů. K obyčejné fyzice, matematice, etice se dnes přidaly metafyzika či metaetika, které zkoumají své pod-vědy, zda vycházejí ze základů správných. Člověk tedy zjišťuje, že neví nic, a často si jen, chudák, myslí, že má nějakou jistotu a že o něčem rozhoduje.
     Některé tradice občas nejsou k zahození, ale jak jest psáno v Satanské bibli:
     „S měnícím se životním prostředím nezůstává žádný lidský ideál jistý! Hlavním úkolem nové doby je servat rezavé zámky a řetězy mrtvého zvyku, jež brání zdravému vývoji. Teorie a myšlenky, které mohly pro naše předky znamenat život, naději a svobodu, mohou dnes pro nás představovat zkázu, otroctví a hanbu!
     Prokáže-li se u kterékoliv údajné pravdy, že není ničím, než pouhou báchorkou, nechť je bez dlouhých cirátů uvržena v nejzazší temnotu, mezi mrtvé bohy, mrtvé říše, mrtvé filosofie a další zbytečnou veteš a haraburdí!“

    Vize mé budoucí rodiny jsou samozřejmě obvyklé, tak, jak si je vysní většina ostatních (rozumí se, skvělé děti, skvělá žena, dům, peníze, zkrátka idylka). Jde o to, kdo se u toho udrží a komu to vyjde.
     Jen můj názor na výchovu mých dětí může pro někoho být trochu šokující.     
     Nejdříve je důležité vybrat mu správnou matku, takovou, která by se mi co nejvíce podobala, v názorech a vlastnostech, se kterou bych si maximálně rozuměl, aby nám její vliv naše dítě nekazil.
     Dítě je pro mne tabula rasa, dítě je jako modelína, to znamená, že si z něj mohu udělat, co budu chtít, při čemž bude záležet jen a pouze na mě, jak dobré to bude (jak moc se to bude podobat mému ideálu). Proto je pro mne dítě jeden z nejlepších nástrojů, zbraní proti systému a zvrhlé společnosti, zbraní, kterou si mohu, pokud budu úspěšný, jakkoli naprogramovat. Před jeho narozením je třeba nastudovat maximum materiálů o tom, jak dítě správně zmanipulovat, učit, jak pro něj ze sebe sama udělat boha tak, aby to, co řeknu, byla ta nejvyšší pravda. Mnozí zde namítnou, že ono dítě nebude individualita, že si nebude vytvářet vlastní názory a tak podobně. Je tomu tak, protože je pro mne nežádoucí, aby si dítě vytvářelo své jiné názory, když tu jsou už jedny názory dokonalé, a, nebudu si nic nalhávat, jsou to ty moje.
     Pro maximalisaci svého vlivu na dítě je samozřejmostí zůstat s ním na mateřské dovolené. Již od narození je velice moudré vést dítko především k hudbě a filosofii, vše mu podrobně a klidně vysvětlovat. Naprostou samozřejmostí je milovat ho a dávat mu to najevo, bez toho to snad asi ani nelze. Je nutné k celé výchově přistupovat velice opatrně a chytře, tak aby mi dítě bezmezně věřilo a aby se vše podařilo.
     Chtěl bych, aby mě dítě bylo celé po mě a aby to, co já přece jen nedokážu, ono dokázalo - vychytám na něm své vlastní chyby. Přál bych si, aby se umělo perfektně ovládat za každé situace, bylo skvělým hudebníkem, aby si neustále kladlo otázky a hledalo na ně odpovědi.
     A pokud se něco z toho nepovede, bude to jen má chyba - já málo studoval, já na to šel špatně, já promarnil jednu z nejkrásnějších šancí v mém životě. Já budu jediný, na koho se budu moci zlobit. A to je také jedna z věcí, co si většina lidí nepřipouští. Zlobí se na děti, za to jaké jsou, jak zlobí, kradou, jsou hloupé, ale nemůžou za to děcka, ale mám za to, že jen jejich rodiče.
     Jistě to celé vyznívá trochu revolucionářsky, ale chtěl jsem úmyslně dodat trochu dramatičnosti, aby bylo jasné, že děti jsou jedna z nejkrásnějších věcí, kterou můžeme stvořit, a rodina prioritním místem výchovy, která se stává směrodatnou pro celý život.  

    Když jsem se rozhodl, že zrealizuji tento projekt, slíbil jsem si, že se budu vyhýbat tvorbě založené přímo na některé z mých osobních záležitostí. A s mírnou lítostí musím už v tak raných začátcích tento slib obejít. Dunivá středa (25.6.) se svojí bouří velkými písmeny zapsala do mého dosud nezavedeného deníku a...
        
     Vzpomínky? Dusí svojí tíhou každý náš krok - když mohou ublížit, ani okamžik nečekají. Příjemné se rozplývají bez jediné pomoci, nepříjemné zatlačujeme z plných sil, neboť každým dnem uhlodávájí značnou část naší radosti ze života. Jaký je důvod toho, že si člověk ukládá do paměti momenty, které nebude mít možnost nikdy v životě zažít doopravdy znovu? Je snad zapisování vzpomínek (jako vedlejší efekt nabírání zkušeností) motivací a důvodem k žití? Nebo je vzpomínka jen prožitkem v minulém čase?
     Proslýchá se, že jsou v mozku uloženy veškeré události života, autovideobiografie (hm) z pohledu první osoby, k níž máme přístup jenom ve snech a to přístup dosti pokřivený. Ale kde? A co všechno se tam ještě ukrývá? Pokud doopravdy existují takové dva póly informací rozdělené velmi nezřetelnou hranicí pamatuji/nepamatuji si, nač pak máme takové hluboko uložené vědomosti, ke kterým se neproboxujeme i kdybychom se měli zbláznit? Určitě ne proto, abychom se ve spánku nenudili. Nikdo z nás není schopen posoudit, zda-li ten či onen svazek dat v mozku je, nebo není, ba co víc - většina z nás se bude naklánět k té druhé variantě. Tak proč?
     Mozek jako středobod "vědomí" je tedy to, co označujeme JÁ. A jenom pomyšlení na to, že většina tohoto JÁ je sestavena z naprosto neznámých údajů, mi bere pevnou půdu pod nohama. MOŽNÁ že naši dávní předkové do těchto částí mozku přístup měli, možná že je nám určeno snažit se v životě prokousat do některých neprobádaných oblastí nasáklých prastarými znalostmi(?), možná jsou to celé klíče na smysl bytí, možná jenom jeho fragmenty, které v kombinaci s fragmenty ostatních lidí teprve tvoří komplexnější celky, a možná jenom plácám nesmysly a my máme dělat, že nic nevidíme a jak se lidově říká - držet hubu a krok...
    
     ...zničila značnou část mých vzpomínek.
    
     Kdo ví?

    Čas. ČČČaaasss. Veličina? Matérie? Rozměr? Jeden velký sen prosáklý strachem a bezmocí. Neodpuditelný komplex decimující celé lidské pokolení - součet všech chronologicky seřazených generací, z nichž každá má strach jak z té nad sebou tak z té, na níž leží. Smyšlená soustava jednotek, jež se stala systematickým odpočtem smrti. Ale řekne někdo co to "k sakru" je?
     Je až s podivem, že se lidstvo i se svojí charakteristickou mocichtivostí smířilo (nebo nesmířilo?) s absolutní neschopností manipulace tak všední a DRAHOU záležitostí. Vyrobíme si hodiny a už tím kormidlujeme na hranici svých schopností. Každý druhý, co si dneska kráčí po ulici, spolkl pohádku o čtvrtém rozměru i s navijákem, a svoji neochotu uvažovat zastírá naprosto mylnou a scestnou teorií o Nesmyslu. Za názorem, že základem o stupeň vyššího rozměru je jeho nepředstavitelnost, si stojím. Existence času zřejmě není ani minimálně omezena nebo ovlivněna rozsahem dimenzí.
     Pro přemyšlování o funkci a fungování času je třeba mít neustále na vědomí jedno zásadní pravidlo : V časoprostoru se nelze pohybovat! Ačkoli si budu ve zralejších odstavcích textu jemně odporovat, s pohybem jakéhokoli materiálu v čase ať jedním nebo druhým směrem vzniká tolikrát pitvané sousto paradoxů, že se k němu snad ani nemusím vyjadřovat (sice vzniklo nespočet sci-fi literatury s podobnou tematikou, ale nikomu z nás se to pořád ještě nestalo...). Ono ostatně dost nás zabrzdila evoluce SVOJÍ iluzí o čase, která nám prý má stačit - navzdory tomu, v kolikarozměrné realitě se pohybujeme, dokážeme si stále představit jenom dva přihlouplé směry toku času, a to pro nás čas teče jenom jedním z nich. Ve vědecké literatuře se sice můžeme dohledat zajímavé (a nevím, do jaké fáze v současné době dopracované) teorie alternativních vesmírů a realit, které by mohly představovat zjednodušený pohled do stran, a tedy vybočení z přímkovitého vyobrazení času, avšak dalšího progresu v jeho chápání jsem nezaznamenal. Nevím, jestli za to může víc nafoukanost lidské rasy (viz publikaci "100 nejhloupějších věcí vesmíru", str.1 ), nebo právě omezené vnímání a představitelnost času. No...vnímání...
     Čas je program. Nemyslím Čas jako element se svojí existencí-neexistencí, jehož komplexnost náš mozek v celé šíři nemá prostředky (ani potřeby) sledovat - o takovém Čase si nedovolím utrousit ani nejmenší popisky pod čarou a s hvězdičkou. Já mluvím o našem čase (opravdu NAŠEM), který nazýváme den, rok, minuta, budoucnost a teď. Takový čas, jehož algoritmus (algo-rytmus) utvořil postupně se vyvíjející makroprocesor Přírody, který sdílí dál tyto postupy na řešení rovnice běhu událostí se svými dílčími prvky - mozky. Zjednodušeně princip, který nám sděluje každou vteřinu, že je čas na vteřinu další. Spouštěcím impulzem narození, posledním cyklem smrt. Pro každého stejné tempo. Naše životy jsou na čase založeny. V jiném koutě vesmíru mohou existovat národy, které chápou čas z úplně jiného konce a vnímají ho úplně jiným, pro nás nepředstavitelným způsobem a smějí se tomu našemu tempu.
     A teď to, co ke každé správné hypotéze patří : KDYBY to, co tu píšu, byla alespoň z poloviny pravda a KDYBY člověk byl schopný ovládat svůj mozek na takové úrovni, aby dokázal s těmito algoritmy hýbat a KDYBY toho mozek byl vůbec schopný, pak BYCHOM mohli posouvat své vědomí (mimochodem další spleť algoritmů) po časové linii, kterou má mozek vytyčenou - důsledky si zatím nedokážu představit, ale je zřejmé, že by stálo velmi tvrdý trénink vzít s sebou i nějaké to vědění a vzpomínky, jestli by to vůbec šlo. Nu což, jdu cvičit...