Wax Cage - dílo

Právo nemá jména, přestože.
Láska nezná věna, pakliže.
Porozumění jen hledá, protože.
Klid nohsleda, jestliže.

Otevři okna nové doby,
věku cílů, vředů coby
napuštěnosti otázkami
- prázdnými poukázkami.

Jmenuji se Osud
a budím stud,
tvořím sklíčenost,
sama zpíčenost.

Kolik, kdy, proč a kde?
Tolik, tehdy, proto a zde!
Neustálé honění pro nic, za nic.
Končíš pak - moudrosti panic.

Lomoz koleček a trojúhelníků.
Soubor všech možných směrů a cílů.
Otevřená rána pálí do rána.
Hledá svého pána, hloupá panna.

Ničení v tvoření je třeba vzývat,
a pak už jen znuděný celé dny zívat,
když práce je hotova, život je sen.
Po dni se hrne noc, po noci den.

    Člověk prochází několika stádii vývoje, přičemž v postupujících stádiích se upíná k různým autoritám a různým ideálům. Ovlivnitelnost jedince klesá s mentálním vývojem (dospíváním, ačkoli toto slovo neuznávám), od narození až do smrti. Po narození se bezmeznou a neomylnou autoritou stávají (povětšinou) rodiče, a tím získávají unikátní moc modelovat charakter, psychiku a inteligenci svého potomka. Vše v pořádku.
     Přichází mateřská škola, základní a střední škola, v závislosti na hodnotách škola vysoká. Má slova se budou vztahovat především ke škole střední, při jejímž studiu jedinec prodělává klíčovou fázi vývoje - pubertu. Fázi, při níž objevuje svoji sexualitu, hledá své místo ve společnosti, určuje si vlastní hodnoty a názory. A proto je mi s podivem, jak málo pozornosti se z tohoto pohledu našemu školství věnuje (netuším, zda-li v jiných částech světa je situace lepší, ačkoli celým svým srdcem doufám, že ano).
     V prvé řadě stojí učitelský sněm. Řekněme si, kdo se může rozhodnout vyučovat matematiku: člověk vynikající v matematice rozhodně ne, takový člověk si najde zaměstnání s mnohem vyšším platovým ohodnocením odpovídajícím jeho schopnostem (je až smutné, že tak podstatné postavy v našem osobním rozvoji, a tedy v osobním rozvoji celé společnosti, dostávají tak lacinou odměnu za své úsilí). Vyloučiv tedy kvalifikaci v oboru, co může být dále impulsem pro hledání uplatnění ve škole? Napadá mě jediné - vlastní tendence učit. A takové tendence musejí od někud vycházet, stejně jako vše ostatní v naší hlavě. Jedinou ušlechtilou pohnutkou je dle mého vysoká úroveň uvědomění vedoucí k touze předat dosud nabyté vědomosti a zkušenosti a tím zanechat stopy své existence. Takových lidí bylo na střední škole, kterou jsem okupoval, poskromnu (dva lidé). Smutný fakt. Mnohem smutnějším zjištěním ovšem nacházím ostatní pohnutky táhnoucí člověka do školy i po jejím úspěšném zakončení. Komplexy. Není snad ideální náplastí na pocit méněcennosti (v jakémkoli směru) získat autoritativní postavení (MOC!!!) nad skupinou studentů maje neprůstřelné eso v rukávu - monopol na pravdu? Ať už komplexy pocházejí odkudkoli (dětství, současná nespokojenost, nevyřízené účty s kantorem na škole, atp.), vypovídají o charakterové zkaženosti a nekalých záměrech. A tací inspirují naše hodnoty v průběhu mentálního rozvoje, tací drtí naše ideály a přepisují je svými, tací obtěžují svými problémy zdraví společnosti.
     Hlavní kámen úrazu je však třeba hledat v jiných sférách. Problém s velkým P vidím v koncepci osnov. Pominu zásadní efekt internetu a jeho všeobjemnosti, který by se měl samozřejmě projevit na datovém toku vtlačovaném mládeži do hlavy, neboť se dá říct, že jde poměrně o novinku vzhledem ke stáří současných osnov. Rozhořčuje mě ovšem nulový důraz na rozvoj myslivosti studenta, žádné podněty tlačící jeho zpohodlnělý přístup, kdy vše dostává v balíčku i s úhlem pohledu a názorem na věc, přemýšlet nad tím co dělá, kdo je, proč je a co se děje. Žádný důraz na rozvoj individuality každého studenta nebo alespoň podporu jeho rozvoje, co hůř, dochází k jeho vášnivému potlačování. Současný koncept výuky stojí na předkládání doměnek vědy s nálepkou TOTO JE PRAVDA A NIKDY JINAK, jichž je třeba se naučit nazpaměť. A to se doopravdy nechci rozepisovat o výslovné demenci některých předmětů, z nichž nějvíce mě uráží informatika, ve které se naučíte HTML, javascript, udělat graf v excelu, ale nikdo vám neřekne, jak se postarat, abyste v počítači neměli viry nebo co to jsou firewall. Ale to už odbíhám. Avšak abychom mohli změnit osnovy, je třeba v nejprve zkvalitnit vyučovací sbor.
     V neposlední řadě maří škola duchovní rozvoj jedinců vytyčováním zcela mylných priorit (honba za kariérním úspěchem, hodnota peněz, kopírování názorů,...), z nichž potom vykvétají jedinci oddaní systému, nehledající žádnou jinou formu štěstí, než v penězích, kariéře a osobních počitcích. Dobrá práce!
     Dnes s odstupem vidím vše, co se mě ta zpropadená škola (Gymnazia Josefa Ressela, Chrudim) snažila naučit, jako snůšku lží a nesmyslů, uzpůsobující moji mysl jen tomu, aby byla co nejlépe zmanipulovatelná a co nejméně přemýšlivá. Jak vidím u většiny svých spolužáků, zdařilo se.

Ryju rád a rád porost rozsívám,
korálové rukavice k té práci nosívám.
Ale ne každou louku dovolí mi rýt,
a když nemůžu rýt, umím jenom hnít.
Nasládlými vůněmi pak louka mě láká,
zatímco já buďto ryju a nebo hniju.

Mezi nabubřelými pařezi, kde mám se k dílu,
se mi však poskromnu neb krutě smráká.
Tou loukou dál plouží se ospalé barvy,
já na krok nevidím, trápí mě zryté nohy,
pravda, rozryl jsem vše, i ty stohy,
jež po louce plují, teploučké brlohy.

Už svrbí mě má rypadla, sic rýpu rád,
promýšlím svrhnout svou obtíž, svůj chudý díl,
co kroutí mě starým, sic cítím se mlád,
co krmí můj strach, jak než jsem se narodil.
Už držím rypadla pařáty zaneřáděnými--
snad bude líp....   

Zuřivá hledí Strašlivého obra,
jež bez přestání slídí mi v patách,
čekají, hlídají,
až udělám tu chybu, aby mohli opustit stíny
a proklít má záda otrávenou dýkou.
Odříznout hlavu.
Vydloubnout oči
a ty sníst.
Půda se třese očekáváním,
klestím zdobí chodníky,
po nichž se musím trmácet.
Kouty prázdnot dávajících dohromady
jedno velké prázdno,
prázdno plné čokoládových figurek,
okolí bez naděje, listoví artisti
skotačí na vlnách větru beznaděje.
A ten smrad...

Vím, že záříš.
Jak perníkuchtivého Jeníčka nutíš mě
lézt do těch nejvyšších korun stromů,
abych spatřil Tvůj vzdálený,
rozmazaný obraz.
Vím, že záříš
a že Tvá záře je všeobjímající,
že chůze Tvými zahradami je měkká,
příjemná a jistá.
Tvá tráva je zelená a Tvé květy barevné.
Vánek jako okořeněný skořicí
jemně šimrá nosem,
rozhání zašedlá oblaka mlhy, odkrývá horizont
pestrý barvami i představami.
Záříš,
krásou svou vlastní, nepřirovnatelnou,
energií slabě světélkující ve vesmíru,
Ty přímo sáláš.

Vydávám se na pouť, za Tebou,
do země zaslíbené.

Až čas se ohne a Strašlivý obr odvrátí svůj pohled,
až pukne samotnou závistí,
to já najdu si cestu ke štěstí.
K Tobě.

Tvráš na tom? Opravdu si myslíš,
že Slunce je středem vesmíru?
Nebojíš se tvrdit, že Praha
je hlavním městem?

Není.

Všechno hlavní, všechny středy,
čtvrtky,
pátky,
jsi Ty.

Otrava jedovatým plynem Tě může
uvést v svět halucinací, představ,
iluzí.

Co potom hloupost? Ta Tě dovede tak akorát
do prdele.

Jsem jenom člověk. Omluvy všem, kdo jich zaslouží.
Odpuštění nikomu.

Protože odpustit znamená zapomenout
a nebo harmonii.

A to nejsou lidské přednosti. Člověk umí jen žrát,
chtít, mít, prožívat, myslet...ale co to je?

Odpad žití.

Je mi k zblití.  

Toliko hnisu prý v sobě mám,
míza tekoucí z nejmladších ran
opéká vědomí z nejslabších stran.

Říká se, že prohřešek volá trest,
ale já jsem trestán bez špatnosti hvězd,
asi i na mě byl moc tenhle test.

Rána zlověstná poletuje ovzduším ducha,
kudy však prolétá, nemám ni tucha
nenacházím, kde skrývá se vodítek trocha.

Ač může se zdát, nevládnu kůží hrocha.

Mohu od rána do konce světa prosit
ale stejně musím své viny nosit
za nevykonané skutky. Smutkem se dusit.

Opěradla byla odtržena při velké havárii
velkého autobusu společenských tyranií
a já bojuji s bezkonečnou apatií.

Proč velikost a moc je štítem slepoty?
Cítím jak zanikáš, mizíš, utíkáš, ale...jsi to Ty?
Nebo jen ješitnost dělá mi drahoty?

Nemám pancéřované tílko. Ani kalhoty.

Právo a spravedlnost je výmyslem slabochů,
zásluhy staly se dílem z nud vrtochů,
štěstí se nepohne ze svých tajných pelechů.

A takovým důkazem je ubohý rým,
nad hořící osadou řídnoucí dým,
o kterém dennodenně sním.

Nepláču, neuhýbám. Jen žalostně vím.

Prý pelyňěk je lékem nechutenství,
nevytáhne však mrtvého z pelestí,
je mi ctí

vám oznámit, jsem bezradný.
 

Cítím se jako lev od cirkusu,
zavřený v kleci, co nikdy nevystupoval
a už nikdy nevystoupí.

Cítím se jako smrk uprostřed dubiny
mladých falešných javorů.

Cítím se jako plamen svíce,
který byl o svoji svíci připraven.

Cítím šusťení vlaštovčích křídel kolem svých uší,
překrásný hlas důvěry, lásky, porozumění,
ale léto už odeznělo a moje krásné
oblíbené vlaštovky
odlétají.

Cítím sílu obranných zdí,
jež zbourány byly
před miliardami let.

Jsem vláha voskových figurín,
plejáda holocaustů, holocaust plejád.

Krmím mrtvá zvířata
a ta zdravá
umírají hladem pod krmelci, jež zanedbávám.

Cítím tyranii svých pocitů
ze strany nejtemnější
nejneviditelnější, nejnenápadnější.

Cítím, že nikdy nepocítím znovu,
co už jednou jsem cítil.
Ale navždy budu podléhat tomu,
kdo nejsladší ovoce sklidil.