Kreace

Tempo má svůj ráz,
náraz má svůj rytmus,
hnus má svůj vřed,
snad jsi ho nesněd.

To je ale nálada, že?
Triptych haluzí, řas.
Vlas nových zážitků.
Zítřků,
vozíků.

Záda tě bolí?
Holí? Praštil Tě ze zloby.
Vody chtěl pro sebe
a celou planetu.
Vládne tu mír.
Pýr šustí větrem,
svetrem nehodíš na stěnu,
věru nehodíš.

A dost už toho stupidního rýmu.
Brzdí práci trpaslíčků,
kapesníčků...

sakra.

Kéž byla by to věc jediná,
jíž potřebuji zbavit,
tmavit klášter svých vlastností,
království nicoty,
němoty blech.

Plech

Měch, mech, leh' si na záda do bodlin
vlastních kleteb.

Ne, to není zoufalost.

Testy jsi prošel. Tak co ještě chceš?
Zvracet?
Prosím! Ale ne na můj kabát.

Narodil ses, ne? Nebo jak?
Tak žij a nebreč! Brečíš, protože nežiješ.
Kláda nespadne na nohu každému,
jen každý musí o ní zakopnout.

Trvanlivé mléko neznamená jogurt.
Jen, že dlouho vydrží.

V kelímku je ještě trošku od snídaně...

zítřejší.

Palác se nestaví z cihel, cihly nejsou
honosné, pouze nosné.
Třeba Ti někdo palác postaví, třeba Ti někdo
zaplatí večeři...nebo jen...nový jogurt.

Ale až o něj poprosíš, řekne :
"Už jsi ho snědl včera".

Beranidly neotevřeš každou bránu...
k některým je třeba klíče,
k některým neklíče.

Omlouvám se.

Za tyhle nesmysly.

Jen dávají větší smysl, než svatba
dvou emocí. Pohřeb čtyřech. A znovuzrození
šesti.

To sako chce do čistírny.
Myslíš?
A co s ním udělají? Sako vyčistit nejde!
Vrátí snad čas? Nevrátí. To totiž taky nejde.
Takže musím obléct to špinavé...a nebo...
koupit nové!

To je nápad!

Koupím si nové sako! S novými kapsami, novou barvou,
novým člověkem,
za nové peníze.

Spadla klec. A to sako už nesundáš.
Pozvracel sis ho, aby ses vyhnul mému kabátu.
Chtěl jsi přeci tu zkoušku složit,
ne?

Smutek kalí iluze, prach už nemá sílu
obracet se stále dokola
v sebe samotného. Volám Tě!

Kráso lesů, lásko obrů, nevšední dne,
volám Tě má Paní. Volám.
Chci sladké mléko popíjet a 
sladkostí se opíjet.

Neříkej, že nemám srdce cítit necítitelné,
nepochybuj o skutečnosti nepravosti.
Jen mi dej sílu to dokázat.

Nesu břímě skonání, od narození nahorů,
do kopce strmého,
přetížen.
Kolik že kilometrů? Nespočet.

Neosočuj moudrost za její chyby, ona je nechce,
ale mít musí. Sova plápolá sama a bez citu,
sova Tě nenachá spadnout, ale sama Tě potopí.

Kolik slov tváří v tvář volá po království klidu?
Kolik slov ale tváří v tvář nezemře?
Prosím uvolni mě.
Trpím.

Teplota neznamená teplo, svítivost
světlo. Jen prázdniny znamenají
prázdno.

Krev ponaučení Ti špiní ruce, nechceš je mít,
chceš je umýt.
Květináč pravomocí a bezpečnosti kvete.
Ale rostliny v něm usychají. Prádlo špiní

prací prášek.

Trvám? Čekám? Hledám? Vím? Chci? Nechci.
Už dost válek o pravidla kosmu,
stačí.
Se jen podívat.

Na sebe.

Kolem.

Odpouštěj odpustitelné, váhu má jen těžké. A nezáleží,
zda železo či peří.

Kolébám své iluze, každý to dělá.
Ale já vím, že už nechci, času je málo.
Čas není.
Čas chce být, každým dnem se rodí...

...ale za krátko umírá.

A tak pořád dokola.

Jako Ty, ty, ty, ty a Ty.

Vy.

Všichni.

    Trhací kalendář prosí o milost, ale maminka dělá, že neslyší. Jeden z posledních okvětních lístků oškubaného torza padá k zemi a káže ponuré poselství : končí listopad roku 1943, ale nekončí celým světem vibrující válka. Tatínek nese skromný příděl drsnými časy okoralého chleba, abychom měli s bráškou Lukáškem co snídat.
     Překrásná vesnička uprostřed přírody, v níž po nekonečná léta s rodiči žijeme, už zdaleka tolik nesálá klidem a spokojeností jako v dávných, ne zcela zapomenutých, dobách. To jsme však ani já, ani bráška, a dokonce ani žádný jiný chlapec nebo dívka z dědiny nevnímali. Ovšem, každý si dokázal představit mnohem pestřejší obědy a měkčí postele, jenže po půlroce snídání o krajíci chleba a sklenici vody netoužíte po kaviáru a lahvi prvotřídního šampaňského. Brali jsme vše, co nám laskavý život naservíroval, neplakali nedostatkem a neškytali z hladu.
     Toho rána nás probudilo doslova úchvatné počasí. Jasná kopí slunečních paprsků oslňovala při dopadu na křišťálově čistou krustu čerstvého, přes noc namrholeného sněhu explozí celé škály barev, pohádkově zimním kaleidoskopem pozitivní nálady a příjemného procitnutí. Vábivá vůně za okenicemi volala po hodinách prohánění se a koulování, což se zjevně domníval i můj čiperný druh, před několika okamžiky ležící a spánkem zpomaleně oddychující kousek od mé hlavy, protože se už už snažil prosmýknout kolem taťky ve dveřích, k čemuž by také došlo, kdyby ho maminka svým zvučným hlasem nezastavila, nepřikovala k židli u vetchého jídelního stolu a důsledně mu nevysvětlila, jak důležité je na prvním místě posnídat a navštívit kostel.
     Návštěvy kostela pro nás znamenaly vždy nová a vzrušující dobrodružství - kličkování mezi lavicemi, žasnutí nad uchvacujícími obrazy svatých a olejomalbami biblických výjevů, často poutavé kázání faráře v legračním kostýmu a především uklidňující atmosféra, jež vám svojí načechranou důstojností nedovolí promluvit nahlas.
     Při návratu z kostela se s bratříčkem provokujeme k hrám, v nichž hlavní roli hraje nádherná, zářivě bílá pokrývka svahu, který se tyčí za hájenkou jako obrovitý golem. Celé dopoledne i odpoledne jsme v rozverné náladě skotačili v oblacích prašného sněhu, jež se za námi zvedal jako důkaz naší zaslepené radosti. Když se rozpálený balón všech míčových her, které nás provázely dnem, zakutálel za kopec, pomalu začala opadat hustá mlha euforie a my si se zděšením uvědomili, že nemáme nejmenší ponětí, kam až jsme to doskákali, doběhli, dováleli sudy a dolétli. Smrákání postupovalo rychleji a rychleji, obzor se zatemnil a pichlavé jehličky paniky nám pomalu vháněly slané slzy bezmoci do očí. A co bylo nejhorší - z nedalekého lesa vycházely prazvláštní nepřirozené zvuky.
     Chladný nabroušený vzduch se začal plnit nepříjemným zápachem a i z poměrně velké vzdálenosti bylo vidět, jak se po lese rozlévá ostře mléčné světlo, které nemůže mít na svědomí ani ta největší svíčka na světě. Jas nás oslňoval a jen umocňoval paniku, jež už v této chvíli neznala mezí. Jak dýky z lesa řídkým vzduchem létaly výkřiky postav, jejichž temné a nepřirozené obrysy dotlačily naše vystrašené vědomí k omdlení. Co se dělo dál? Nevíme. Bráška skočil do vysvobozujícího bazénu bezvědomí ještě rychleji než já.
     S východem slunce se otevřela i má stále vyděšená očka a těkavými pohyby, jako jehla gramofonu, zjišťovala, co se vlastně přihodilo. Lukášek stihl upozornit, že ležíme jen pár krůčků pd vesnice, zato nejbližší les je nám vzdálen přes kilometr. Ba co víc, po mé pravé straně si pochrupoval kožený cestovní kufr, o jehož obsahu jsme se mohli jen dohadovat. Naštěstí máme maminku milující, a proto se ani nedalo přes tolik vrstev oblečení nachladit. Po několika minutách intenzivního skuhrání probralo se i tělo, a tak jsme pelášili domů za rodiči, už abychom byli v teple. Rodiče se vrátili domů několik okamžiků po nás, vyčerpaní po celonočním hledání svých jediných dvou synů a doslova výskali radostí, že své beznadějné pátrání zakončili úspěšně doma. Když vyprávění o našem bloudění a strašidlech uzavřelo poslední slovo a když už kárání o nezodpovědnosti bylo až nad hlavu, šli tatínek s maminkou zkontrolovat našeho nového kamaráda - záhadný hnědý kufr.
     Po chvíli přiběhli s výrazem šílené radosti v obličeji a v náručí nesli zavazadlo, zavazadlo plné potravin a nemalé finanční částky.
     Ještě dnes, když slavím své sedmdesáté narozeniny, mám hlavu plnou otázek ohledně té záhadné noci. Spousta spekulací byla vyřčena, ale jaká je pravda, nikdo neví. Některé věci asi mají zůstat nevyřešeny.     

Truchlivé oči necháš otevřít
dlouhým skobovitým skalpelem
a na dně oceánu
se ti pak
každý vysměje.

Nevíš kde hledat?
Nebo hledáš bolest?

Na rameni ti usedne a do lýtka se zakousne,
nervy rozdrásá a zobák si o kámen očistí
temný jednonohý, jednooký havran. Jen Hledej.

Brána prochází žaludkem, lásku už nikdo necítí,
děti, stehy, povlečení – kolikrát se ještě ozve?

Kolikrát ti maminka říkala – nekoukej se dolů, spadneš!
Ale ta krása tě táhla svojí smutnou náladou,
krása vše zkazí, duch s ní odplouvá a
veškeré vědění nalezneš v hnusu.

Jen se dál usmívej, hlupáčku, nevíš co tě čeká…
                    já ti to nepovím.
                 nikdo ti to nepoví.

Můžeš chtít moudrost, inteligenci, právo, klest,
ale chtíč ti dá jenom polibek,
z něhož smrduté lejno vykvete, a ty se
budeš ptát – kdo tu tak smrdí?
                A PROČ JÁ?

Přeji ti zapomnění, plnou nůši,
toho ti však nedopřeje
sama sněhově bílá holubice,
kterou vzápětí roztrhá na nejmenší kousíčky
temný jednooký jednokřídlý havran. Jen Hledej.

Prázdniny nemůže mít každý, hnědý vlas či na zádech hrb?
Nelakuj mne, ani svoje nehty – je to zbytečné
stejně jako většina věcí, kterým chceš ukázat svoji velikost
a přitom jen pláčeš nad svou velikou malostí.
 
Stejně jako vesmír, jeho otec i bůh.

Krásní nikdy nepochopí, oblíbení se zakutálí
do kouta světnice staré mrtvé děvky,
co hnije si už devadesát tři let v jedné posteli
a nemá ženicha ani na rtech píseň.
Je totiž mrtvá, jako vy – penězi zahrnutí,
krásní nebo oblíbení.

Až se jednou postavíš na kraj nože od krve,
až se tam postavíš podruhé, potisící,
nikdo ti nic nedá, neukáže, protože pak
přijdeš domů a řekneš – ahoj mami, jak ses měla?

Ale až jednou si tam usteleš a budeš spát, ostrý
břit ti na čelo vyryje symbol vyděděnce a 
ty zjistíš, že nejde o hranici mezi dobrem a zlem,
neboť zlo najednou nevidíš, stejně jako dobro.

Už se nemůžeš vrátit, každý se ti pak vysměje
na dně oceánu, až budou otevřené
tvé truchlivé oči, jež vidí tu pravdu neexistující.