Smutek kalí iluze, prach už nemá sílu
obracet se stále dokola
v sebe samotného. Volám Tě!

Kráso lesů, lásko obrů, nevšední dne,
volám Tě má Paní. Volám.
Chci sladké mléko popíjet a 
sladkostí se opíjet.

Neříkej, že nemám srdce cítit necítitelné,
nepochybuj o skutečnosti nepravosti.
Jen mi dej sílu to dokázat.

Nesu břímě skonání, od narození nahorů,
do kopce strmého,
přetížen.
Kolik že kilometrů? Nespočet.

Neosočuj moudrost za její chyby, ona je nechce,
ale mít musí. Sova plápolá sama a bez citu,
sova Tě nenachá spadnout, ale sama Tě potopí.

Kolik slov tváří v tvář volá po království klidu?
Kolik slov ale tváří v tvář nezemře?
Prosím uvolni mě.
Trpím.

Teplota neznamená teplo, svítivost
světlo. Jen prázdniny znamenají
prázdno.

Krev ponaučení Ti špiní ruce, nechceš je mít,
chceš je umýt.
Květináč pravomocí a bezpečnosti kvete.
Ale rostliny v něm usychají. Prádlo špiní

prací prášek.

Trvám? Čekám? Hledám? Vím? Chci? Nechci.
Už dost válek o pravidla kosmu,
stačí.
Se jen podívat.

Na sebe.

Kolem.

Odpouštěj odpustitelné, váhu má jen těžké. A nezáleží,
zda železo či peří.

Kolébám své iluze, každý to dělá.
Ale já vím, že už nechci, času je málo.
Čas není.
Čas chce být, každým dnem se rodí...

...ale za krátko umírá.

A tak pořád dokola.

Jako Ty, ty, ty, ty a Ty.

Vy.

Všichni.

    Když jsem se rozhodl, že zrealizuji tento projekt, slíbil jsem si, že se budu vyhýbat tvorbě založené přímo na některé z mých osobních záležitostí. A s mírnou lítostí musím už v tak raných začátcích tento slib obejít. Dunivá středa (25.6.) se svojí bouří velkými písmeny zapsala do mého dosud nezavedeného deníku a...
        
     Vzpomínky? Dusí svojí tíhou každý náš krok - když mohou ublížit, ani okamžik nečekají. Příjemné se rozplývají bez jediné pomoci, nepříjemné zatlačujeme z plných sil, neboť každým dnem uhlodávájí značnou část naší radosti ze života. Jaký je důvod toho, že si člověk ukládá do paměti momenty, které nebude mít možnost nikdy v životě zažít doopravdy znovu? Je snad zapisování vzpomínek (jako vedlejší efekt nabírání zkušeností) motivací a důvodem k žití? Nebo je vzpomínka jen prožitkem v minulém čase?
     Proslýchá se, že jsou v mozku uloženy veškeré události života, autovideobiografie (hm) z pohledu první osoby, k níž máme přístup jenom ve snech a to přístup dosti pokřivený. Ale kde? A co všechno se tam ještě ukrývá? Pokud doopravdy existují takové dva póly informací rozdělené velmi nezřetelnou hranicí pamatuji/nepamatuji si, nač pak máme takové hluboko uložené vědomosti, ke kterým se neproboxujeme i kdybychom se měli zbláznit? Určitě ne proto, abychom se ve spánku nenudili. Nikdo z nás není schopen posoudit, zda-li ten či onen svazek dat v mozku je, nebo není, ba co víc - většina z nás se bude naklánět k té druhé variantě. Tak proč?
     Mozek jako středobod "vědomí" je tedy to, co označujeme JÁ. A jenom pomyšlení na to, že většina tohoto JÁ je sestavena z naprosto neznámých údajů, mi bere pevnou půdu pod nohama. MOŽNÁ že naši dávní předkové do těchto částí mozku přístup měli, možná že je nám určeno snažit se v životě prokousat do některých neprobádaných oblastí nasáklých prastarými znalostmi(?), možná jsou to celé klíče na smysl bytí, možná jenom jeho fragmenty, které v kombinaci s fragmenty ostatních lidí teprve tvoří komplexnější celky, a možná jenom plácám nesmysly a my máme dělat, že nic nevidíme a jak se lidově říká - držet hubu a krok...
    
     ...zničila značnou část mých vzpomínek.
    
     Kdo ví?

    Čas. ČČČaaasss. Veličina? Matérie? Rozměr? Jeden velký sen prosáklý strachem a bezmocí. Neodpuditelný komplex decimující celé lidské pokolení - součet všech chronologicky seřazených generací, z nichž každá má strach jak z té nad sebou tak z té, na níž leží. Smyšlená soustava jednotek, jež se stala systematickým odpočtem smrti. Ale řekne někdo co to "k sakru" je?
     Je až s podivem, že se lidstvo i se svojí charakteristickou mocichtivostí smířilo (nebo nesmířilo?) s absolutní neschopností manipulace tak všední a DRAHOU záležitostí. Vyrobíme si hodiny a už tím kormidlujeme na hranici svých schopností. Každý druhý, co si dneska kráčí po ulici, spolkl pohádku o čtvrtém rozměru i s navijákem, a svoji neochotu uvažovat zastírá naprosto mylnou a scestnou teorií o Nesmyslu. Za názorem, že základem o stupeň vyššího rozměru je jeho nepředstavitelnost, si stojím. Existence času zřejmě není ani minimálně omezena nebo ovlivněna rozsahem dimenzí.
     Pro přemyšlování o funkci a fungování času je třeba mít neustále na vědomí jedno zásadní pravidlo : V časoprostoru se nelze pohybovat! Ačkoli si budu ve zralejších odstavcích textu jemně odporovat, s pohybem jakéhokoli materiálu v čase ať jedním nebo druhým směrem vzniká tolikrát pitvané sousto paradoxů, že se k němu snad ani nemusím vyjadřovat (sice vzniklo nespočet sci-fi literatury s podobnou tematikou, ale nikomu z nás se to pořád ještě nestalo...). Ono ostatně dost nás zabrzdila evoluce SVOJÍ iluzí o čase, která nám prý má stačit - navzdory tomu, v kolikarozměrné realitě se pohybujeme, dokážeme si stále představit jenom dva přihlouplé směry toku času, a to pro nás čas teče jenom jedním z nich. Ve vědecké literatuře se sice můžeme dohledat zajímavé (a nevím, do jaké fáze v současné době dopracované) teorie alternativních vesmírů a realit, které by mohly představovat zjednodušený pohled do stran, a tedy vybočení z přímkovitého vyobrazení času, avšak dalšího progresu v jeho chápání jsem nezaznamenal. Nevím, jestli za to může víc nafoukanost lidské rasy (viz publikaci "100 nejhloupějších věcí vesmíru", str.1 ), nebo právě omezené vnímání a představitelnost času. No...vnímání...
     Čas je program. Nemyslím Čas jako element se svojí existencí-neexistencí, jehož komplexnost náš mozek v celé šíři nemá prostředky (ani potřeby) sledovat - o takovém Čase si nedovolím utrousit ani nejmenší popisky pod čarou a s hvězdičkou. Já mluvím o našem čase (opravdu NAŠEM), který nazýváme den, rok, minuta, budoucnost a teď. Takový čas, jehož algoritmus (algo-rytmus) utvořil postupně se vyvíjející makroprocesor Přírody, který sdílí dál tyto postupy na řešení rovnice běhu událostí se svými dílčími prvky - mozky. Zjednodušeně princip, který nám sděluje každou vteřinu, že je čas na vteřinu další. Spouštěcím impulzem narození, posledním cyklem smrt. Pro každého stejné tempo. Naše životy jsou na čase založeny. V jiném koutě vesmíru mohou existovat národy, které chápou čas z úplně jiného konce a vnímají ho úplně jiným, pro nás nepředstavitelným způsobem a smějí se tomu našemu tempu.
     A teď to, co ke každé správné hypotéze patří : KDYBY to, co tu píšu, byla alespoň z poloviny pravda a KDYBY člověk byl schopný ovládat svůj mozek na takové úrovni, aby dokázal s těmito algoritmy hýbat a KDYBY toho mozek byl vůbec schopný, pak BYCHOM mohli posouvat své vědomí (mimochodem další spleť algoritmů) po časové linii, kterou má mozek vytyčenou - důsledky si zatím nedokážu představit, ale je zřejmé, že by stálo velmi tvrdý trénink vzít s sebou i nějaké to vědění a vzpomínky, jestli by to vůbec šlo. Nu což, jdu cvičit...  

    Trhací kalendář prosí o milost, ale maminka dělá, že neslyší. Jeden z posledních okvětních lístků oškubaného torza padá k zemi a káže ponuré poselství : končí listopad roku 1943, ale nekončí celým světem vibrující válka. Tatínek nese skromný příděl drsnými časy okoralého chleba, abychom měli s bráškou Lukáškem co snídat.
     Překrásná vesnička uprostřed přírody, v níž po nekonečná léta s rodiči žijeme, už zdaleka tolik nesálá klidem a spokojeností jako v dávných, ne zcela zapomenutých, dobách. To jsme však ani já, ani bráška, a dokonce ani žádný jiný chlapec nebo dívka z dědiny nevnímali. Ovšem, každý si dokázal představit mnohem pestřejší obědy a měkčí postele, jenže po půlroce snídání o krajíci chleba a sklenici vody netoužíte po kaviáru a lahvi prvotřídního šampaňského. Brali jsme vše, co nám laskavý život naservíroval, neplakali nedostatkem a neškytali z hladu.
     Toho rána nás probudilo doslova úchvatné počasí. Jasná kopí slunečních paprsků oslňovala při dopadu na křišťálově čistou krustu čerstvého, přes noc namrholeného sněhu explozí celé škály barev, pohádkově zimním kaleidoskopem pozitivní nálady a příjemného procitnutí. Vábivá vůně za okenicemi volala po hodinách prohánění se a koulování, což se zjevně domníval i můj čiperný druh, před několika okamžiky ležící a spánkem zpomaleně oddychující kousek od mé hlavy, protože se už už snažil prosmýknout kolem taťky ve dveřích, k čemuž by také došlo, kdyby ho maminka svým zvučným hlasem nezastavila, nepřikovala k židli u vetchého jídelního stolu a důsledně mu nevysvětlila, jak důležité je na prvním místě posnídat a navštívit kostel.
     Návštěvy kostela pro nás znamenaly vždy nová a vzrušující dobrodružství - kličkování mezi lavicemi, žasnutí nad uchvacujícími obrazy svatých a olejomalbami biblických výjevů, často poutavé kázání faráře v legračním kostýmu a především uklidňující atmosféra, jež vám svojí načechranou důstojností nedovolí promluvit nahlas.
     Při návratu z kostela se s bratříčkem provokujeme k hrám, v nichž hlavní roli hraje nádherná, zářivě bílá pokrývka svahu, který se tyčí za hájenkou jako obrovitý golem. Celé dopoledne i odpoledne jsme v rozverné náladě skotačili v oblacích prašného sněhu, jež se za námi zvedal jako důkaz naší zaslepené radosti. Když se rozpálený balón všech míčových her, které nás provázely dnem, zakutálel za kopec, pomalu začala opadat hustá mlha euforie a my si se zděšením uvědomili, že nemáme nejmenší ponětí, kam až jsme to doskákali, doběhli, dováleli sudy a dolétli. Smrákání postupovalo rychleji a rychleji, obzor se zatemnil a pichlavé jehličky paniky nám pomalu vháněly slané slzy bezmoci do očí. A co bylo nejhorší - z nedalekého lesa vycházely prazvláštní nepřirozené zvuky.
     Chladný nabroušený vzduch se začal plnit nepříjemným zápachem a i z poměrně velké vzdálenosti bylo vidět, jak se po lese rozlévá ostře mléčné světlo, které nemůže mít na svědomí ani ta největší svíčka na světě. Jas nás oslňoval a jen umocňoval paniku, jež už v této chvíli neznala mezí. Jak dýky z lesa řídkým vzduchem létaly výkřiky postav, jejichž temné a nepřirozené obrysy dotlačily naše vystrašené vědomí k omdlení. Co se dělo dál? Nevíme. Bráška skočil do vysvobozujícího bazénu bezvědomí ještě rychleji než já.
     S východem slunce se otevřela i má stále vyděšená očka a těkavými pohyby, jako jehla gramofonu, zjišťovala, co se vlastně přihodilo. Lukášek stihl upozornit, že ležíme jen pár krůčků pd vesnice, zato nejbližší les je nám vzdálen přes kilometr. Ba co víc, po mé pravé straně si pochrupoval kožený cestovní kufr, o jehož obsahu jsme se mohli jen dohadovat. Naštěstí máme maminku milující, a proto se ani nedalo přes tolik vrstev oblečení nachladit. Po několika minutách intenzivního skuhrání probralo se i tělo, a tak jsme pelášili domů za rodiči, už abychom byli v teple. Rodiče se vrátili domů několik okamžiků po nás, vyčerpaní po celonočním hledání svých jediných dvou synů a doslova výskali radostí, že své beznadějné pátrání zakončili úspěšně doma. Když vyprávění o našem bloudění a strašidlech uzavřelo poslední slovo a když už kárání o nezodpovědnosti bylo až nad hlavu, šli tatínek s maminkou zkontrolovat našeho nového kamaráda - záhadný hnědý kufr.
     Po chvíli přiběhli s výrazem šílené radosti v obličeji a v náručí nesli zavazadlo, zavazadlo plné potravin a nemalé finanční částky.
     Ještě dnes, když slavím své sedmdesáté narozeniny, mám hlavu plnou otázek ohledně té záhadné noci. Spousta spekulací byla vyřčena, ale jaká je pravda, nikdo neví. Některé věci asi mají zůstat nevyřešeny.     

Kráčel jsem mezi ohni pekelnými, opilý slastmi ducha, jež andělům připadají jako muka a šílenství, i zapsal jsem několik jejich přísloví, neboť jsem toho názoru, že jako rčení určují povahu národa, který je užívá, tak také pekelná přísloví prozrazují povahu infernální moudrosti lépe než veškerý popis staveb nebo oblečení.
Když jsem se vrátil domů: Nad propastí pěti smyslů, kde se hladké srázy šklebí na nynější svět, spatřil jsem mocného ďábla, zahaleného do temných mračen, jak se vznáší nad skalními stěnami: ohněm, jenž taví kov, psal následující věty, které teď vnímají lidské mozky a které čtou lidé na zemi:
Jak víte však, že každý pták, putující vzduchem, je světem radosti, co hranice má ve vašich pěti smyslech?

V čas setí se uč, o žních vyučuj, v zimě užívej.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.
Cesta krajnosti vede do paláce moudrosti.
Opatrnost je bohatá, ošklivá stará panna, o niž se uchází Neschopnost.
Kdo touží, ale nejedná, plodí mor.
Rozříznutý červ odpouští pluhu.
Vhoď do řeky toho, kdo má rád vodu.
Hlupák nevidí tentýž strom jako moudrý.
Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo, se nikdy nestane hvězdou.
Věčnost je zamilována do plodů času.
Včela nemá čas na smutek.
Chvíle hlouposti se měří na hodinách, avšak chvíle moudrosti žádné hodiny nezměří.
Všechna zdravá potrava se loví bez sítě a pasti.
V roce drahoty prozraď počet, míru i váhu.
Žádný pták se nevznese vysoko, vznáší-li se na vlastních křídlech.
Mrtvola nemstí své rány.
Nejvznešenějším činem je dát přednost druhému před sebou samým.
Kdyby hlupák trval na své hlouposti, stal by se moudrým.
Hloupost je pláštěm darebáctví.
Hanba je plášť pýchy.
Vězení se stavějí z kamenů zákona, bordely z cihel náboženství.
Pýcha páva je slávou boží.
Chtíč kozla je štědrost boží.
Hněv lva je moudrost boží.
Nahota ženy je dílo boží.
Přemíra smutku se směje, přemíra radosti slzí.
Lví řev, vlčí vytí, běsnění rozbouřeného moře a válečníkův meč jsou kusy věčnosti, příliš veliké pro lidské oko.
Liška proklíná past, ne sebe.
Radosti plodí. Žalosti rodí.
Muž ať chodí v kůži lva, žena v rounu beránka.
Pták hnízdo, pavouk síť, člověk přátelství.
Sobeckého usměvavého hlupáka i ponurého zamračeného hlupáka budou mít za moudré, aby se z nich mohla stát hůl.
Co je dnes dokázáno, bývalo kdysi pouhou představou.
Krysu, myš, lišku, králíka zajímají kořeny; lva, tygra, koně, slona plody.
Jímka jímá, pramen přetéká.
Jediná myšlenka naplní nekonečno.
Buď vždy ochoten říci, co si myslíš, a nízký člověk ti půjde z cesty.
Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy.
Orel nikdy neztratil tolik času, jako když se snížil k tomu, aby se učil od vrány.
Liška pečuje o sebe, ale bůh pečuje o lva.
Přemýšlej ráno. Jednej v poledne. Lež večer. Spi v noci.
Kdo strpěl, aby ses nad něj povyšoval, ten tě zná.
Jako pluh následuje slov, tak bůh odměňuje modlitby.
Tygři hněvu jsou moudřejší než koně učení.
Od stojatých vod čekej jed.
Nikdy nevíš, kdy máš dost, dokud nevíš, kdy máš víc než dost.
Vyslechni hlupákovi výčitky! V nich máš královský titul.
V očích oheň, v nozdrách vzduch, v ústech vodu, v bradě zem.
Slaboch v odvaze je silák v prohnanosti.
Jabloň se nikdy neptá buku, jak má růst, aniž lev koně, jak se zmocnit kořisti.
Kdo vděčně přijímá, ten vydá bohatou žeň.
Kdyby ostatní nebyli hloupí, museli bychom být hloupí sami.
Duch křehké radosti nikdy nemůže být poskvrněn.
Když vidíš orla, vidíš kus génia: jen zdvihni hlavu!
Jako si housenka pro vajíčka vybírá nejkrásnější list, tak kněz proklíná nejkrásnější radosti.
Stvořit nepatrnou kytičku je práce na celé věky.
Proklej pouta. Žehnej volnosti.
Nejlepší víno je to nejstarší, nejlepší voda ta nejčerstvější.
Modlitba neoře! Chvála nesklízí!
Hlava vznešenost, srdce utrpení, pohlaví krása, ruce a nohy souměrnost.
Čím je vzduch ptákům a moře rybám, tím je pohrdání všem pohrdáníhodným.
Vrána by chtěla mít všechno černé, sova bílé.
Nadbytek je krása.
Kdyby se lev řídil radami lišky, byl by prohnaný.
Pokrok činí cesty přímými, avšak křivolaké cesty bez pokroku jsou cestami génia.
Spíš zabijte nemluvně v kolébce, než abyste živili neuskutečněná přání.
Kde chybí člověk, příroda nevydá plody.
Pravdu nikdy nelze vyslovit tak, abychom jí rozuměli, avšak nevěřili.
Dost! Anebo příliš.

Básníci starověku oživovali všechny hmotné předměty bohy nebo duchy, dávali jim jména a krášlili je vlastnostmi lesů, řek, hor, jezer, měst, národů a všeho, co jejich dychtivé a nesčetné smysly dokázaly vnímat.
Obzvláštní pozornost věnovali duchům měst a zemí a jim tato místa jakožto duchovním božstvům svěřovali do péče; později se však vyvinul systém, který byl zneužit k zotročení nevzdělaných a duchovní božstva v něm byla abstrahována a oddělena od předmětů: tak vzniklo kněžství a způsoby uctívání božstev byly převzaty z básnických příběhů.
A nakonec prohlásili, že takové věci pocházejí přímo od boha.
Tak lidé zapomněli, že všechna božstva sídlí v lidském srdci.

---

Anděl, z něhož se nyní stal ďábel, je můj blízký přítel; často si spolu čteme bibli v jejím infernálním či ďábelském smyslu, a toho se světu dostane, pokud se bude náležitě chovat.
Mám také pekelnou bibli, jíž se světu dostane, ať chce nebo nechce.
Stejný zákon pro vola i lva znamená útlak.

Truchlivé oči necháš otevřít
dlouhým skobovitým skalpelem
a na dně oceánu
se ti pak
každý vysměje.

Nevíš kde hledat?
Nebo hledáš bolest?

Na rameni ti usedne a do lýtka se zakousne,
nervy rozdrásá a zobák si o kámen očistí
temný jednonohý, jednooký havran. Jen Hledej.

Brána prochází žaludkem, lásku už nikdo necítí,
děti, stehy, povlečení – kolikrát se ještě ozve?

Kolikrát ti maminka říkala – nekoukej se dolů, spadneš!
Ale ta krása tě táhla svojí smutnou náladou,
krása vše zkazí, duch s ní odplouvá a
veškeré vědění nalezneš v hnusu.

Jen se dál usmívej, hlupáčku, nevíš co tě čeká…
                    já ti to nepovím.
                 nikdo ti to nepoví.

Můžeš chtít moudrost, inteligenci, právo, klest,
ale chtíč ti dá jenom polibek,
z něhož smrduté lejno vykvete, a ty se
budeš ptát – kdo tu tak smrdí?
                A PROČ JÁ?

Přeji ti zapomnění, plnou nůši,
toho ti však nedopřeje
sama sněhově bílá holubice,
kterou vzápětí roztrhá na nejmenší kousíčky
temný jednooký jednokřídlý havran. Jen Hledej.

Prázdniny nemůže mít každý, hnědý vlas či na zádech hrb?
Nelakuj mne, ani svoje nehty – je to zbytečné
stejně jako většina věcí, kterým chceš ukázat svoji velikost
a přitom jen pláčeš nad svou velikou malostí.
 
Stejně jako vesmír, jeho otec i bůh.

Krásní nikdy nepochopí, oblíbení se zakutálí
do kouta světnice staré mrtvé děvky,
co hnije si už devadesát tři let v jedné posteli
a nemá ženicha ani na rtech píseň.
Je totiž mrtvá, jako vy – penězi zahrnutí,
krásní nebo oblíbení.

Až se jednou postavíš na kraj nože od krve,
až se tam postavíš podruhé, potisící,
nikdo ti nic nedá, neukáže, protože pak
přijdeš domů a řekneš – ahoj mami, jak ses měla?

Ale až jednou si tam usteleš a budeš spát, ostrý
břit ti na čelo vyryje symbol vyděděnce a 
ty zjistíš, že nejde o hranici mezi dobrem a zlem,
neboť zlo najednou nevidíš, stejně jako dobro.

Už se nemůžeš vrátit, každý se ti pak vysměje
na dně oceánu, až budou otevřené
tvé truchlivé oči, jež vidí tu pravdu neexistující.